- Krize – nekrize, na kafe za euro a na pivo za dvě se peníze vždycky najdou. Ve tři hodiny ráno je centrum Soluně plný tak, že se nedá projít, všichni jsou venku nebo v barech. Nevypijou toho moc, a nikdo se nepotácí nebo nezvrací, spíš tancujou. Staří prosedí dny v kavárnách na ulici a klábosí, místo aby čuměli sami doma na telku. Kvalitu života berou holt vážně.
- Mají úplně jiný vztah k uprchlíkům než tady v Čechách – snaží se jim pomoct, co můžou, i když toho sami moc nemají. Rozhodně o nich uvažují primárně jako o lidských bytostech a ne jako o invazi pekelnýho hmyzu, jak tady občas zazní. Existuje tam koncept filoxenie, lásky k hostům, cizincům, a berou to vážně. Projevuje se to kromě uprchlíků i tak, že i po třech tequilách trvali na tom, že nás musí hodit autem až domů, přece nás nenechají jet taxíkem. (Giorgos neměl univerzitní vzdělání, a nakládal jako agenturní zaměstnanec sudy pro Amstel…).
- Kromě důrazu na kvalitu života umí hodně pracovat, když je to potřeba. Přišlo nás třeba třicet hladových a žíznivých najednou do restaurace, kde obsluhovali dva lidi a měli ještě pár dalších hostů. Děsil jsem se, že tam budeme hodinu sedět a čekat a trpět - ihned ale uhasili žízeň karafama ledový vody zdarma, a do deseti minut začali všichni jíst kvalitní jídla (a to nebylo nic objednaný předem). To jsem u nás ještě nikdy neviděl. Costas pracuje od dvanácti v poledne do dvou do noci šest dní v týdnu, rozváží na motorce, letos ještě nebyl na pláži...
- Nebojí se bavit o politice hodně otevřeně, klidně každý řekne, jestli volil Syrizu nebo ne, jak volil v referendu, co si o tom myslí. Je to osvěžující v tom, že jsou to koneckonců věci veřejné, o kterých je potřeba mluvit otevřeně. Iannis třeba vyprávěl, jak strávil celý náročný odpoledne, když se snažil udobřit otce s matkou, kteří volili v referendu každý jinak. V Čechách se spousta lidí nechce hádat, tak se o politice taktně mlčí, nebo se jenom společně pomlouvají politici, na kterých se zvlášť v Praze lehce shodneme.
5. Všem je jasný, že jsou potřeba reformy dlouhodobě zkorumpovanýho politicko-ekonomickýho systému dvou bývalých hlavních stran, aby byl rozpočet do budoucna udržitelnej. Jde spíš o to, jak rychle postupovat, aby to dneska drastickým zásahem neodnesli staří i mladí. Jeden z důvodů, proč je tam padesátiprocentní nezaměstnanost: do státního sektoru ani na univerzity se už třetí rok v řadě nepřijímají žádní noví lidé.
Jestli Řecko symbolicky vyhodíme s Evropy, bude to velká chyba, které budeme litovat, už kvůli Europě, biologii, fyzice, filosofii, ekonomii, ekologii, gynekologii, andragogice nebo farmacii, nehledě na Spartu Praha, minotaura nebo ostrov Lesbos. Řekové sami v Evropě být chtějí, jenom si podobně jako Britové nechtějí nechat úplně všechno diktovat – to by mělo být sympatické i všem českým eurofobům.
A jako bonus Byron:
