V Americe vychází fascinace prezidentem především z toho, jak obrovskou má reálnou moc. Kromě toho, že velí nejmocnější armádě světa, která může v podstatě kohokoliv kdekoliv "sejmout", tak funguje zároveň jako jakýsi superpředseda vlády. Určuje si do svého kabinetu svoje ministry a může je kdykoliv odvolat.

Sám jmenuje do dalších vysokých funkcí přibližně 7 000 nejvyšších státních úředníků, které také může kdykoliv odvolat. Takzvanými exekutivními příkazy může jediným máchnutím pera například zamezit deportacím mladých imigrantů, přijímat homosexuály do armády, nebo začít prioritně přijímat menšiny do federálních institucí.

Aby toho nebylo málo, může americký prezident vetovat zákony mnohem účinněji než v České republice – na přehlasování prezidentského veta je v USA potřeba dvou třetin hlasů v obou komorách Kongresu. Fascinace prezidentstvím je tam tedy do velké míry oprávněná jeho reálným vlivem.

V České republice má prezident výrazně omezenější pravomoci – do jmenování nejvyšších státních úředníků zasahuje spíše sporadicky, jeho veto lze v parlamentu přehlasovat pouhou absolutní většinou, a formálně do politiky zasahuje zejména v případech vládní krize. Stejně však i v Česku má institut prezidentství podobnou magickou přitažlivost jako za oceánem. Proč tomu vlastně tak je?

Komentáře k volbám

Názory k americkým volbám na IHNED.cz pravidelně publikují komentátor HN a specialista na dění v USA Daniel Anýž, ekonom Ondřej Schneider, amerikanista Kryštof Kozák, profesor americké literatury Josef Jařab, architekt žijící v New Yorku Jiří Boudník, překladatel Jaroslav Veis , novináři Zdeněk Fučík a Tomáš Klvaňa a ředitel vzdělávacícho střediska Humphreys College Stanislav Perkner.

Existuje zřejmě hluboká psychologická potřeba jakéhosi "moudrého super-otce", který nad námi bdí a vyřeší za nás všechno to, na co sami nestačíme. V našich podmínkách se tato potřeba spojí s odkazem na "starého mocnáře" Františka Josefa, na kterého pak úspěšně navázal „tatíček“ Masaryk. Jen pro srovnání – Ataturk znamená v překladu "otec Turků", Turkmenbaši pak "otec Turkmenů". Podobnou symboliku obsahuje i prezidentství ve Spojených státech, o čemž se přesvědčil jak Bill Clinton, když si způsobil obrovské problémy erotickými hrátkami s doutníkem v Oválné pracovně, tak i George W. Bush, když neprojevil dostatečné "otcovské" pochopení pro utrpení lidí postižených Hurikánem Katrina.

I když je symbolická fikce paternalistického prezidenta hodně účinná, je užitečné si uvědomit, že jak v Americe, tak zejména v České republice není reálně opodstatněná. Navíc je často cynicky zneužívaná k prosazení konkrétních politických cílů. Ani v Americe není prezident žádný nezávislý superman či nadčlověk. Bez širokého kruhu blízkých spolupracovníků toho moc nezmůže, navíc musí umět důležité změny prosadit v Kongresu.

Tím se dostává do faktické závislosti na politickém systému, jehož dynamiku může nanejvýš usměrňovat. Navíc musel vybrat stovky milionů v příspěvcích na kampaň, což dále omezuje jeho manévrovací prostor. I český prezident je závislý na práci svých poradců a v budoucnu bude zavázán velkým přispěvatelům na kampaň. Nezávislost prezidentů je tedy do velké míry pouze užitečnou idealistickou fikcí.

V Čechách i v Americe ale prezidenti dokáží zejména v poslední době chytře využívat aury, které jim postavení "hlavy" státu a „moudrého otce“ dává. Bohužel tak často činí za účelem prosazení konkrétních politických či ekonomických cílů, které nahrávají především jejich chráněncům či představám. Například prezidentské milosti, které jsou pěknou ukázkou pozůstatků symbolické role "moudrého otce", způsobují skandály v Americe i v Čechách. Měli bychom se tedy raději oprostit od "tatíčkovského" nánosu na prezidentské funkci, i když je taková představa pro mnohé pohodlná a tím i lákavá. Jak v Americe, tak v České republice je prezident jedním z důležitých představitelů politického systému, nic víc ani nic míň.

Vše o amerických prezidentských volbách najdete ve speciálu ZDE: